MOBBING, BOSSING - JAK ZVLÁDNOUT UBLIŽOVÁNÍ NA PRACOVIŠTI

Poskytuji individuální terapii a poradenství - zaměřené na vaši podporu, abyste zvládli psychicky a vztahově náročné situace, kterým jste vystaveni na pracovišti.

Je třeba, abyste věděli, že stále máte mimořádnou hodnotu, i když se vám na pracovišti smějí, znevažují vás, žertují na váš úkor, berou vám osobní věci, posmívají se vašemu stylu oblékání, nebo vás mučí tím, že vás ignorují a dělají, že neexistujete. Naučte se reagovat tak, aby vás nebolelo srdce. Rozhodněte se vědomě pro reakci, která vám neublíží a nesníží vám sebevědomí. Nepochybujte ani na okamžik, že byste to nedokázali.

Rozhodněte se, že se naučíte jiným způsobem reagovat na lidi, kteří vám ubližují. Způsobem, který jste dosud nepoužívali, nebo jej ještě neznáte.

Abyste toto vše zvládli, je třeba zvolit odlišný postoj vaší mysli, který vám pomůže a podpoří vaši lidskou důstojnost.

Můžete natrénovat způsoby reakce a komunikace, které vám umožní být sám sebou a neztratit své sebevědomí.

Definice

Mobbing - označuje nejrůznější formy znepříjemňování, ubližování a terorizování života na pracovišti. Charakteristické jsou pro ně skrytost, rafinovanost, zákeřnost a vynalézavost nesčetných způsobů emočního týrání.

Bossing - je psychická šikana, které se dopouští nadřízený na osobě, která je mu profesně podřízená.

Antimobbingový postoj

Antimobbingovým postojem lze označit soubor způsobů chování, kterými lze úspěšně čelit mobbingu. Antimobbingový postoj označuje způsob vztahu, který zaujmete k sobě samému, ke svému prožívání, jednání a chování, jako způsob reakce na chování těch, kteří vám ubližují. Jedná se o způsob vašeho prožívání sebe sama, vztahů a situací na pracovišti. Za žádnou cenu si nenechte vnutit jakoukoliv znehodnocující myšlenku o sobě, která by vám vzala sebevědomí a sebeúctu. To, jak vás znevažují, nevypovídá rozhodně nic o vás, ale poukazuje na nezdravé chování původců šikany. Vaše rozhodnutí, že si nenecháte ublížit, musí být tedy projevem vaší vědomé reakce.

Zdržte se hodnocení, vyhýbejte se tomu, abyste kolegy nebo šéfa posuzovali, přivedlo by vás to k bolesti a sebelítosti, do depresivních myšlenek a nemoci duše a těla. Neakceptujte jejich šikanující a ubližující chování vůči vám. Snažte se vědomě udržet odstup, nadhled a racionální uvažování, i když je to velmi obtížné.

Když už bolí duše, tak tělo reaguje množstvím různě bolestivých příznaků. Je třeba hledat rychlou cestu ven, abyste si zachovali celistvost a zdraví. Snaha udržet si zaměstnání za každou cenu by vám mohla vážně ublížit. Nejdůležitější je uchovat si duševní zdraví a získat zkušenosti, které případně použijete ve svém příštím zaměstnání.

Podstatnou součástí antimobbingového postoje je cílevědomý trénink takové reakce, která je pro vás osobně a pro vaši konkrétní situaci na pracovišti nejvhodnější. Cílem není zaujmout pasivní nebo agresivní postoj, ale neutrální. Tím zmatete vaše protivníky, kteří vás chtějí vyprovokovat k takovému jednání, aby se vám mohli smát, posílat vás na psychiatrické vyšetření, nebo aby vás označili za profesně nekompetentního.

Naučíte se reagovat jiným způsobem, než jste byli doposud zvyklí, takovým, který vám neublíží a naopak vás bude posilovat.

Naučíte se nebát.

Vědomě budete vstupovat do situací, se kterými nemáte ještě zkušenost. Takto získaná zkušenost vám bude zvyšovat sebevědomí, vědomí vaší hodnoty. Budete se cílevědomě učit novým způsobem reagovat na všechny situace, kterými budete procházet. Těchto vašich reakcí mohou být desítky, podle množství situací, ve kterých se člověk může na pracovišti ocitnout. Rozhodující pro to, jakou z těchto reakcí použijete, je vaše osobní vyhodnocení, na jakou část vaší osobnosti a jakým způsobem spolupracovníci nebo šéf útočí.

Kdy je třeba navštívit odborníka

Odborníka je třeba navštívit tehdy, když se u vás objeví některé z těchto příznaků spojených s vaším zaměstnáním, jako například potíže s usínáním, přerušovaný spánek, obáváte se chodit do práce, stále ve své mysli analyzujete pracovní situace s kolegy nebo nadřízeným, obtížně se soustředíte, cítíte se brzy unaveni, pociťujete bolesti hlavy, žaludku, zad, objevují se potíže s koordinací, třes, pocení, bušení na hrudi, potíže s dýcháním, reagujete přecitlivěle, nebo apaticky, pociťujete chronickou únavu nebo máte strach z toho, co vás na pracovišti čeká.

V počáteční fázi, když ještě nemáte osobní zkušenosti s nácvikem nových způsobů reagování na chování lidí, kteří vám jakkoliv ubližují, je potřeba, aby vám někdo odborně poradil. V další fázi již můžete trénovat sami.


Přestaňte se bát a zaujměte antimobbingový postoj a trénujte.


Zkušenosti z praxe

Příběh Elišky

Jak zvládat vztahy na pracovišti, abychom si udrželi sílu přežít a nezbláznili se

Jedna z mých klientek, paní Eliška (jméno Eliška je pozměněné z důvodu ochrany klienta), mě požádala, abych společně s ní zapsala její osobní zkušenosti s mobbingem na pracovišti. Tímto zprostředkovává svůj příběh ostatním lidem.

Před několika měsíci přišla do mé soukromé praxe Eliška s přáním, abych jí pomohla porozumět sobě samé i situaci, do které se na pracovišti dostala. Po několik následujících měsíců jsme se pravidelně setkávaly v rozhovorech. Současně jsme pracovaly na tom, aby Eliška získala takové dovednosti, které by jí pomohly buď zůstat na současném pracovišti, nebo odejít do jiného zaměstnání. Při každém setkání jsme pracovaly na tom, co Eliška potřebovala a co ona sama chtěla řešit, aby se její ztrápená duše mohla upokojit a rozbolavělé tělo se postupně regenerovalo. Naše životy se propojily a tím jsme se vzájemně obohatily.

Aby bylo zřejmé, že se jedná o osobní zpověď Elišky a také aby se daly lépe sdělit její prožitky, z tohoto důvodu její zkušenost zapisuji v 1. osobě.

Jak se Eliška stala obětí mobbingu a co to pro ní znamenalo

Před několika lety jsem nastoupila na pracoviště s nadšením a pozitivním elánem. Pracovala jsem v kolektivu několika žen, kde jsme byly všechny profesně na stejné pozici. Naše zaměstnání bylo založeno zejména na komunikaci s lidmi. Prostorové uspořádání pracoviště a charakter výkonu práce vedl k tomu, že jsme se během dne neustále potkávaly a musely jsme obecně fungovat jako tým. Starala jsem se zodpovědně o úsek, který mi byl svěřen. Zpočátku jsem se cítila příjemně v přirozeně probíhajících vztazích mezi svými kolegyněmi.

Po čase jsme vycítila jistou změnu v atmosféře na pracovišti. V komunikaci mezi kolegyněmi a mnou došlo k několika bezvýznamným nepochopením, založeným na mé snaze dodržovat pracovní řád. Téměř ze dne na den jsem si přestala být jistá tím, co se ve vztazích na pracovišti odehrává. Vypadalo to, že se všichni kolegiálně baví, jen já jsem cítila znepokojení a narůstající úzkost. Zpočátku, když se tyto pocity u mě objevovaly, jsem nebyla schopna rozlišit, zda si kolegyně dělají ze mě jen dobrosrdečnou legraci, nebo zda jejich chování je zaměřeno s cílem ubližovat mi. Utěšovala jsem se, že je všechno v pořádku.

Jistotu, že jdou kolegyně záměrně a agresivně proti mně, jsem získala až ve chvíli, kdy se mnou nekomunikovaly. Bylo to tak zřejmé, že jsem jejich chování a jejich nebavení se, nemohla přehlédnout. Odcházely, když jsem přišla do kanceláře, nikdo se mnou nechtěl pracovat v týmu. Říkaly mi, že mě nikdo nemá rád, a to mě nesmírně zraňovalo. Tvrdily, že jsem ublížila kolegyni a že jsem chodící zlo, které škodí zákazníkům. Vykřikovaly, že nemám žádoucí vzdělání, přestože ho mám. Stále podrobovaly kritice moji práci, za každý nedostatek na pracovišti jsem mohla já.

V době mé pracovní neschopnosti mi posílaly e-maily, ve kterých mi hrubou formou sdělovaly, co si o mně kdo myslí. Zcela mě vyčlenily z kolektivu a každého nového zaměstnance připravovaly na setkání se mnou způsobem, že mu o mně sdělovaly lživé informace. Pozorovaly mě a hodnotily, jak se tvářím a koukám, a chtěly po mně vysvětlení výrazu mé tváře.

Podrážely moji autoritu v řešení zcela běžných pracovních situací a zesměšňovaly mě před zákazníky. Působily na zákazníky tak přesvědčivým způsobem, ve kterém je žádaly, aby na mě podávali oficiální stížnosti, což se začalo pravidelně dít.

Hlavní téma na pracovišti jsem byla já. Když se na čas pozměnila moje pracovní role a já jsem byla teritoriálně z jejich dosahu, tak si místo mě našly jiného kolegu. Po jeho odchodu se opět obrátily proti mně. Kolegyně na mě začaly nakládat svoji práci a poukazovaly na to, že nestíhají svoje vlastní pracovní úkoly. Na týmových poradách na mě vyvíjely takový nátlak, až jsem jednou zareagovala velmi emočně a všichni z toho měli legraci.

Jak jsem se Eliška snažila vydržet mobbing, až se z toho zhroutila

Chování mých kolegyň mi postupně podlamovalo zdraví a přestávala jsem zvládat jejich čím dál tím rafinovanější útoky na moji osobu. Situace se stále zhoršovala, neboť jsem nereagovala na jejich požadavek, abych sama dala výpověď a odešla z pracoviště.

Po roce, kdy jsem ten ohromný nápor vydržela, jsem cítila, že už nemám žádnou sílu chodit do práce a začala jsem hledat důvody, proč do zaměstnání zrovna ten den nepůjdu. Někdy jsem si vzdala dovolenou, jindy jsem šla k odbornému lékaři. Začala jsem být tak zubožená, že každý z odborných lékařů našel nějakou chronickou újmu na mém zdraví. Je mi líto, že jsem vše nechala dojít tak daleko až ke svému naprostému vyčerpání.

Po roce práce na tomto pracovišti jsem poprvé zůstala 6 týdnů v pracovní neschopnosti a denně jsem začala docházet na individuální psychoterapii. Učila jsem se zde uvolňovat a uklidňovat svoje tělo a zvládat a nepřijímat ubližující a zatěžující myšlenky. Domnívala jsem se, že jsem se naučila dost. Stabilizovala jsem se natolik, že jsem se vrátila do zaměstnání. Cítila jsem se silná a chtěla jsem se kolegům postavit a nenechat si ubližovat. Přecenila jsem svoje síly a podcenila jsem semknutost kolegů proti mně.

Když jsem se opět vrátila do zaměstnání, hned první den jsem zpozorovala, že v pracovním kolektivu se děje něco jiného, než co jsem očekávala.

Nechápala jsem, co se skutečně děje. Po dobu, kterou jsem se léčila a zotavovala, si útočící smečka našla jinou oběť místo mě. Když smečka v poměrně krátké době docílila toho, že se dotyčný pracovník zhroutil a odešel, v daleko subtilnější ale přesto však razantnější podobě se obrátila proti mně. Jejich rafinovanost spočívala v tom, že rozmanité způsoby svého chování vůči mně měly dopředu připravené. Vše vůči mně se dělo tak skrytě, že nebylo možné nic prokázat. Tím, že docílily odchodu kolegy, dostaly ještě větší sílu intrikovat a ubližovat mi. Vztahovou situaci na pracovišti nechalo vedení rozběhnout tak dalece, že už se nedala zastavit.

Jak se Eliška podruhé zhroutila

Začala jsem mít takové zdravotní potíže, které jsem při prvním zhroucení neměla. Srdce mi bušilo jako na poplach, přestala jsem spát, probouzela jsem se vyčerpaná a úzkostná. Začala jsem upadat do depresí, objevily se migrény, bolesti hlavy, neúměrně jsem se potila a tuhly mi svaly. Můj zdravotní stav se začal projevovat na pracovním výkonu. Na klienty jsem začala být výbušná, všechno mi vadilo, nemohla jsem se soustředit na to, co mi povídají. Cítila jsem se tak zle, že jsem již přestávala mít své chování pod kontrolou. Měla jsem obavy, abych se nezačala chovat neprofesionálně. Vzala jsem si pár dnů dovolenou a doufala jsem, že se mi udělá dobře. Celou dovolenou jsem proplakala a nebyla jiná možnost než zůstat v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Opět jsem začala pravidelně docházet na individuální terapii, kde jsem pracovala daleko cílevědoměji, neboť jsem věděla jak náročné situace mě po návratu do práce čekají.

Během pracovní neschopnosti jsem prvních 6 týdnů dostávala ze sebe emoce, kterými jsem byla z pracoviště přehlcena. Moje konkrétní jednotlivé dny vypadaly tak, že jsem střídavě plakala, mnoho hodin pod sedativy spala a po probuzení propadala sebelítosti. Nechtěla jsem nikoho vidět. Bála jsem se vyjít mezi lidi na ulici. Po dalších 6 týdnech jsem byla schopná jít ven, i když přetrvávaly obavy cestovat městskou hromadnou dopravou, protože tam je hodně lidí. Postupně jsem začala chodit na procházky.

Můj strach z lidí se pomalounku odplavoval teprve tehdy, když ke mně přicházeli lidé na ulici, zdravili mě a dávali se se mnou do řeči. Cítila jsem se jako když jsem z pekla přišla rovnou do nebe. Za nebe jsem považovala procitnutí a uvědomění si, že mě nikdo nenapadá a neútočí na mě. Cítila jsem vděčnost za každý úsměv a pozdravení.

Teprve po dalších 8 týdnech jsem byla schopná chodit z bytu ven beze strachu a povídat si s lidmi. Po 4 měsících od počátku mé pracovní neschopnosti jsem byla schopná zvládnout vstoupit na pracoviště, a to pouze na několik minut. Až během 5. měsíce v pracovní neschopnosti jsem začala pociťovat, že mi přibývají síly.

Jak Eliška vidí svojí aktuální situaci

Začínám analyzovat svoji životní situaci a učím se hospodařit se svojí energií tak, abych nevstupovala do vztahových situací, na které ještě nemám síly. Uvědomuji si, že jsem podstoupila doslova mezilidský vztahový masakr a nechápu, jak jsem to vůbec mohla vydržet a přežít.

Vím, že zdaleka ještě nemám vyhráno. Představa, že bych se měla vrátit do práce na stejné pracoviště, ve mně vyvolává zpřítomnění starých traumatizujících zkušeností. Po tělesné stránce jsem si skoro za půl roku, kdy jsem do práce nechodila, odpočinula. Ve svém těle teď necítí napětí a zatuhnutí svalů a pravidelným nácvikem jsem se naučila správný rytmus dýchání. Dělá mi však starost to, z čeho bych se za normálních okolností radovala. Nemám kolem sebe vybudovaný ochranný štít, který jsem si pro přežití na pracovišti musela vystavět kolem sebe. Jakmile si představím, že bych začala pracovat v tom stejném kolektivu, má moje tělo tendenci reagovat strachem, panikou, až zoufalstvím.

Zatím si ještě dostatečně nevěřím v tom, zda dokážu v praxi použít nové způsoby postojů a způsobů chování a komunikace, které jsem během terapie natrénovala. Vím, že nesmím nic podcenit.

V tuto chvíli si nejsem jistá, zda dokážu nejen vstoupit na pracoviště, ale také tam i pracovat. Budu neustále všemi sledovaná a současně budu muset podávat pracovní výkony a řešit záležitosti zákazníků na profesionální úrovni.

Jsem na křižovatce rozhodování, zda vstoupím do jámy lvové či nikoliv.

Jak Eliška trénovala antimobbingový postoj

Během posledního půl roku, kdy jsem pravidelně docházela na konzultace, jsem v terapii na sobě velice dřela. Uvědomuji si, že jsem toho zvládla velmi mnoho.

Napřed jsem vůbec nechápala, jak bych mohla změnit svůj postoj k těm, kteří mi působí tolik bolesti. Stále jsem je hodnotila, posuzovala jejich bezcitné chování vůči mé osobě a potom jsem upadala do sebelítosti, která mi brala veškerou sílu. Dokázala jsem to, že jsem se přestala zabývat hodnocením kolegů a jejich chováním vůči mně. Rozhodla jsem se, že je nebudu posuzovat a začalo se mi postupně ulevovat. Pochopila jsem, že je to jediná cesta, jak se dostat ze začarovaného kruhu plného bolesti. Teď nejsem závislá na tom, kdo a co o mně říká. I když není příjemné slyšet lež nebo být terčem nespravedlivého chování ze strany kolegů.

Každý večer pracuji na zklidnění své mysli a nedopustím, aby se rojily myšlenky, které mi dříve braly spánek.

Naučila jsem se nově přistupovat k různým možným reakcím kolegů na moji osobu a moji práci. Nejnáročnější bude, jak nové způsoby svého chování a zvládání konfliktních situací převedu do praxe na pracovišti, kde jsem zažila tolik bolesti. I já sama jsem na sebe zvědavá, jak nové postoje ke kolegům a nadřízeným budu uplatňovat. Nejraději bych jen pozorovala, co se bude dít kolem mě.

Vím, že si musím dávat pozor, abych se nenechala vyprovokovat k reakci, která by mi sebrala důstojnost. Také si budu hlídat, abych se nenechala vmanipulovat do nadměrného pracovního výkonu, který by mě přivedl k fyzickému oslabení. Moje zkušenost mi potvrdila, že je třeba, abych měla stále dostatek sil řešit konflikty a vyhrocené a náročné situace s kolegy. Zatím ještě v terapii se připravuji na to, že si práci budu rozkládat na celý den a nadřízenému klidně sdělím, že jsem nějakou část povinností časově nestihla. Budu se krůček po krůčku učit vstupovat pouze do těch situací, na které mám ten den dostatek sil.


Teď, jak nad sebou přemýšlím, mám radost, že mám odvahu vracet se zpětně k tomu, jak mě kolegové šikanovali na pracovišti. Nebojím se porozumět nemocným vztahům, kterým budu jistě opět vystavována, pokud se na to stejné pracoviště vrátím. Všechny tyto situace na pracovišti mě posílily a přispěly k mému osobnímu růstu. Jsem si jista, že ve svém životě a v práci využiju všechno, co nového jsem se naučila. Uvědomuji si, že hra, kterou proti mně kolegové rozehráli, je vražedná pouze tehdy, když se jimi vraždit nechám. Potřebný nadhled nad vztahy jsem získala teprve tehdy, když jsem na 5 měsíců z těchto patologických vztahů vystoupila. Nyní již vím, že mám daleko větší možnosti. Nemusím křečovitě zůstávat na stejném pracovišti a snažit se vydržet všechno až do naprostého vyčerpání. Mohu se svobodně rozhodnout a odejít kdykoliv. Domnívám se, že mi situace, viděno zpětně, dává daleko více, než mi vzala, a to mě osvobozuje.





Tvorba www stránek: NETservis s.r.o.

© 2011 PaedDr. Drahomíra Šínová       Kontaktujte mě

© tel.: 725 550 091